V rámci oblastí Barolo a Barbaresco je dnes vymezených 170 respektive 66 specifických „Cru“, tedy špičkových viničních poloh. Jedna z nich ční nade všemi ostatními, je to historická vinice Cannubi, ležící v těsné blízkosti městečka Barolo. Ve skutečnosti byla tato vinice známější dříve, než se slavnými stala vína Barolo.
Cannubi je součástí historie nejen oblasti Barolo, ale celého Piemontu. Vždyť nejstarší dnes dochovaná piemontská láhev vína na etiketě prostě uvádí „Cannubi 1752“. Mimořádné vážnosti a prestiže se tedy tato vinice těšila již před stovkami let. V 18. století se přitom místní vína běžně označovala jako Nebbiolo nebo Nebbiolo di Barolo. Samotný název Barolo se začal na lahvích vín objevovat až v polovině 19. století a názvy jednotlivých vinic na etikety Barola ve větší míře přibyly až v druhé polovině 20. století.
Určitě nelze říci, že právě na této vinici dnes vznikají ta nejlepší vína Barolo, skvělých poloh najdete napříč regionem více. Příkladem budiž Cru Brunate, La Serra, Sarmassa, Vigna Rionda, Boscaretto nebo Lazzarito. V každém případě ale platí, že v rámci Cannubi její majitelé lahvují dost často skvělá vína, která jsou vyhlášená svou elegancí a harmonickým projevem.
Název vinice se pravděpodobně odvozen od slova „connubbio“, což lze přeložit jako „směs“. Odkazuje se tak na skutečnost, že vinice se nachází v místě, kde se mísí dva hlavní půdní typy regionu Barolo. Ve zdejších vinohradech tak najdete půdu bohatou na vápenec a slín, zároveň s větším podílem písku. Cannubi se táhne přímo od městečka Barolo směrem na severovýchod. Jednotlivé části kopce, na kterém najdete vinice Cannubi, dosahují nadmořské výšky 220 až 320 metrů nad mořem. Dá se říci ideální podmínky pro pěstování odrůdy Nebbiolo. V nadmořských výškách pod 200 metrů v této části Piemontu ohrožují révu na jaře mrazíky, v nadmořských výškách nad 450 metrů má zase odrůda Nebbiolo problém dozrávat.
Spory ve jménu Cannubi
Cannubi dnes vlastně není jedna vinice, ale hned pět různých vinic sdílející společný kopec, nalepených těsně na sobě. Z celkem 35 hektarů tvoří 15 hektarů vinice s názvem Cannubi Centrale. Jde o původní prastarou část Cannubi, ke které se postupem času přidaly Cannubi Boschis, Cannubi San Lorenzo, Cannubi Valleta a Cannubi Muscatel. Toto rozšíření se podařilo prolobovat skupině vinařů, kteří vlastnili pozemky kolem původní Cannubi a kteří chtěli z tohoto prestižního jména také něco vytěžit. Z pohledu dotčených se to dá pochopit, protože prodávat Barolo pod názvem vinice Muscatel jde určitě hůře, než v případě označení Cannubi Muscatel. Slovíčko „Cannubi“ totiž s některými lidmi dělá divy a jejich peněženky se stávají tak nějak flexibilnější. Majitelé pozemků v původní historické části vinice Cannubi to samozřejmě vidí úplně opačně a preferovala by to, aby se výrazem Cannubi mohla označovat pouze původní část, tedy Cannubi Centrale.
Rozsoudit spor je celkem nezáviděníhodný úkol, každá ze stran má své argumenty. Každopádně pokud bychom se chtěli inspirovat historickými dokumenty, jako byly studie Lorenzo Fantiniho (1883), Ferdinanda Vignola Lutatiho (1920) nebo Renata Rattiho „Carta del Barolo“ (1972), tak ty se shodují na tom, že celý kopec lze považovat za historickou a tradiční zónu pro pěstování vína. Jeho srdce a nejlepší část však leží zhruba uprostřed v místech, kde najdete právě Cannubi Centrale. Podmínky v přilehlých vinicích jako Cannubi Muscatel nebo Cannubi Boschis mohou být výrazněji odlišné.
Spory mezi místními vinaři nejsou u konce a budou probíhat i nadále. Část vinařů by si totiž ideálně přála, aby všechna vína pocházející z 34 hektarů sdružených vinic mohla na etiketě hrdě hlásit společné a prosté označení „Cannubi“. Mezi zastánce tohoto značení patří například Marchesi di Barolo, který vlastní právě část polohy Cannubi Muscatel, nebo Claudio Fenocchio a Francesco Rinaldi. Na druhé straně barikády stojí majitelé nejlepších poloh, jako Brezza, Giuseppe Rinaldi, Luciano Sandrone nebo Enrico Scavino. Jak to celé dopadne, ukáže až rozhodnutí příslušného soudu. Nicméně bez ohledu na finální verdikt, důležitější pro volbu toho či onoho vína byla, je a bude osoba konkrétního vinaře, kvalita produkce konkrétního vinařství. Tím by se ostatně každý milovník vína měl řídit nejen v Piemontu.
Pět podob Cannubi:
Cannubi (neboli Cannubi Centrale) – srdce, historická část kopce považovaná za nejlepší. Půda je zde nejvíce písčitá a vína jsou tak považována za nejelegantnější a nejuhlazenější ze všech vín Cannubi. Bavíme se o 15 hektarech vinic rozmístěných v různé nadmořské výšce, výsledná vína tak mohou být relativně hodně odlišná.
Cannubi Boschis – dlouho podceňovaná část Cannubi, kterou svými skvělými víny zpopularizoval Luciano Sandrone. Je to nejsevernější část kopce, chladnější a s více jílovitými půdami. Vína z této části Cannubi jsou robustnější než v případě Cannubi Centrale.
Cannubi San Lorenzo – malá část kopce, s jedněmi z nejvýše položených vinic Cannubi. V nadmořské výšce kolem 300 metrů nad mořem. Místní réva je vystavena působení větru, kvalita vín je relativně hodně citlivá na klimatické podmínky panující v tom či onom roce.
Cannubi Valleta – tuto část Cannubi je potřeba ještě rozdělit na velmi dobré polohy, na kterých mají vinice východní orientaci a na menší méně respektovanou část, kde vinohrady směřují na sever. Tady může Nebbiolo komplikovaněji dozrávat. Vína z Cannubi Valleta bývají oproti Centrale méně aromatická, bývají svalnatější s plným tělem.
Cannubi Muscatel – název vinice odkazuje na dávnou minulost, kdy zde byla pravděpodobně vysazena odrůda Moscato Bianco. Půda je v této lokalitě více jílovitá, výsledná vína jsou typicky brzo přístupná a sametová.
